KESTREL A SLUŽEBNÍK TEMNOTY - KAPITOLA II. - NEÚSPĚŠNÁ LÉČBA

KAPITOLA II. - NEÚSPĚŠNÁ LÉČBA

Zatímco se Gandalf zotavoval v protějším křídle Elrondova domu, Glorfindel s Aragornem zůstali u ní. Přišla k sobě mnohem dříve, než čekali. Ale tato dívka byla plna překvapení.
Očividně nebyla zlá, přesto však došlo k neštěstí, a to jen z nepříznivé souhry náhod a z toho vzniklého nedorozumění. Bylo proto velmi pravděpodobné, že dokud nepochopí pravý stav věcí, bude se i nadále chovat agresivně; v tom se ale mýlili.

Probouzela se ztěžka. Již měla zase čistou mysl, takže si v duchu snažila přehrát, co se událo. O všem přemýšlela a neubránila se pocitu, že zde něco nehraje. Udivilo ji, že po tom, co provedla, není spoutána, ne-li přímo vsazena do vězení; když se ale zadívala do očí svých zachránců, odsouzení v nich nenalezla.
Pohledem přelétla z jednoho na druhého. „Co se stalo?“ zeptala se trochu nepřítomně, jakoby s obtížemi pátrala v paměti. Hned nato polekaně sklouzla pohledem ke svým dlaním. Světlo v nich už pohaslo.
Aragorn opatrně položil její ruku na pokrývku. „Už je to dobré,“ řekl vlídným hlasem.
„A čaroděj? Co je s ním?“ zvolala úzkostně.
„Není to nic vážného – nechtěla jsi ho přece zabít?“ spíš konstatoval Glorfindel.
Sklopila oči. „Nechtěla,“ špitla. „Ale vy – proč jste mě nezabili – po tom všem? ... Byli jste mými nepřáteli – a zachovali jste se šlechetně, zatímco já... se pokusila zabít ty, jež se o mne postarali,“ zachvěla se. Tváří se přitiskla na polštář. Bylo hrozné, co způsobila.
„Bránila jsi se,“ řekl měkce Glorfindel. Tušil, že další záchvat by mohl být ještě prudší, než ten prvý.
„Proti komu?!“ vykřikla nešťastně.
„Měla jsi strach,“ omlouval ji také Aragorn. I on si všiml, jak se její dech zrychluje a do očí se vrací horečka.
„Ano, a stále jej mám. Ale – co jsem to učinila?! Jak jsem mohla být tak...“ nenalezla správné slovo. Vždy se přičítala k lidem s pevnými zásadami. Křivdu jen velice těžce odpouštěla a sobě přitom měřila daleko přísnějším metrem. Po střetu s Darey si umínila, že šagaralu již nikdy nepoužije, a tady za tu krátkou chvíli svůj slib porušila hnedle dvakrát.
Čaroděj jí nechtěl ublížit, to bylo jisté. Jenomže ze všech tří mužů vycházela taková síla, že se cítila čím dál menší, zatlačovaná do pokrývek, ba přímo zamačkávaná jako nějaká hmyzí larva. A tento pocit klaustrofobie pak vedl k přímému útoku, aniž si předem ověřila, co od ní vlastně chtějí.
Nyní si zbývající dva mohla prohlédnout důkladněji. Aragorn ani v Roklince nenosil nijak nápadné oblečení; přesto byla jeho nevšední ušlechtilost na první pohled patrná. May soudila, že byl jistě alespoň knížecího rodu; anebo jsou zde všichni muži takoví?
Elf ji pak mátl ještě víc. Elfy měla vždy za lživé a zrádné bestie, netvory větší, než cokoli v zaklínačských učebnicích; v jeho duši však spatřila hvězdný třpyt. Bylo jí zatěžko připustit, že by se mohla tolik mýlit; jemu tváří v tvář však cítila, že se v ní cosi láme. Podlehnout mu ale nechtěla.
Zachovala se velmi špatně – a nezdálo se, že by měl přijít trest. Takto vyváznout jí ale bylo proti mysli. Bezdůvodně zranila starého muže. Co bude příště? Vždyť kdyby nebyla vysílená, již by mu vršili mohylu – bez ohledu na to, že je to čaroděj. Ano, Severus měl pravdu, když varoval před její impulsivností. I když tenkrát... Ach, tolik jí chyběl... Jeho láska byla jiná, než ta Siriova – ne tak vášnivá, leč chladivá a uklidňující. Znamenal pro ni stálost, bezpečný přístav, v němž se její bárka mohla skrýt, kdykoliv přišla bouře. A teď... Do očí se jí draly slzy. Bylo to kruté, vidět jej stárnout, sama nezměněná. Prokletá elfská krev, proklaté dědictví!
Dala průchod svým citům – nenáviděla to. Nenáviděla šagaralu, nenáviděla sebe. Sbohem, sladký přístave, jsou strhány všechny kotvy a loďku bez kormidla žene vichr oceánem dál a dál, až na ostrá skaliska...
V dlaních se jí objevily ohníčky. Vylekala se, když je spatřila.
Aragorn s Glorfindelem na sebe neklidně pohlédli.
„Nechceme ti ublížit,“ pochopil špatně Hraničář.
Neposlouchala ho. O to přece nešlo. Celá vyděšená se pokoušela zkrotit nezkrotitelné. Dareové se šagaraly neobávali bezdůvodně. Krom Hyksóské populace to byla jejich největší noční můra. Jako nositelka Kimerské krve by sice měla mít vše pod kontrolou, jenomže tomu tak ani zdaleka nebylo. Všechno v tomto světě ji vyvádělo z konceptu. Nemohla se soustředit a děsila se toho, co zase vyvede. „Ne, takto to nesmí jít dál, nesmí! Dost tomu všemu, jednou provždy!“ rozhodla se.
Světlo v jejích dlaních sílilo.
„Ne!“ pokoušeli se ji zdolat. Nedařilo se. Jediným výsledkem bylo, že je popálila.
Se slzami v očích se dívala, co působí. „Dost, už dost, já nechci!“ vykřikla. Očima těkala kolem sebe, jako by odkudsi čekala pomoc. „Proč se to všechno děje?!“ Ničemu nerozuměla. Stalo se poprvé, že byla zcela mimo. Všechno se proti ní spiklo. Ale ona jim přece nechtěla ublížit!
Zaťala pěsti a s námahou přitiskla ruce na lůžko, aby energetická centra neškodila. Dlaně odporně pálily. Nenávistně sledovala, jak světlo - i přes veškerou snahu tomu zabránit – hladově prosvítá ven. Zaklela hůře, než nějaký trpaslík.
Aragorn s Glorfindelem by jí rádi pomohli, jenže v této chvíli netušili, jak. Vtom si povšimli, že přímo z podlahy cosi klíčí. Rostlinka se netrápila životními cykly. V mžiku narostla do výše Kestrelina lůžka. Po něm se plazila tak dlouho, dokud nedorostla k jejím zápěstím, okolo kterých se rychle ovinula. Živá pouta byla pevná jako drát.
Konečně mohla dlaně rozevřít a zbavit se tak té hrozné bolesti. Přesto se z výsledku netěšila. Lůžko totiž znenadání ožilo a trochu poskočilo. Odpověď byla okamžitá – zpevnila stonky kouzelného břečťanu a pro jistotu nechala nohy lůžka zapustit kořeny. Bylo by však předčasné slavit vítězství. Podlahou proběhlo zachvění. Bylo to jako vzdych; May ale věděla, že Moc se probudila. Nechtěla již být pouhým sluhou, ale pánem.
Začala křičet. Kdy to vše skončí?
Chtěli ji zklidnit, chtěli jí pomoci zastavit magické síly, které hrozily, že ji rozetnou ve dví. Avšak svou příležitost již propásli. Křik se proměnil v nesnesitelný vřískot plný ničivé magie.
Vzduchem začaly létat předměty denní potřeby – brka, papyry, vyřezávané židle kroužily kolem jako planety. Drahocenné zrcadlo, vyrobené na počátku Druhého věku, se odlepilo od stěny a rozbilo se o jednu z menších komod unášených větrem. Glorfindel směr střepů hladce odklonil, zatímco Aragorn se v poslední chvíli ukryl za převrácený stůl; střepy se hluboko zaryly do nastavené desky, jako by jejich největší touhou bylo tvořit jehelníček. Ostřílený hraničář sice unikl před smrtícími střepy, ale zároveň tak ztratil svoji pozici poblíž May. Glorfindel ještě chvíli odolával; zanedlouho však skončil podobně. Už chápal, co měli udělat hned – měli se jí dotknout, stát se bleskosvodem, který by bezpečně odvedl Moc ven. Teď byli v zoufalém postavení – věděli sice, co mají udělat, ale nebylo jak to provést – od May je totiž dělil tlak několika atmosfér. Museli se dostat k ní; jenže jak toho dosáhnout? Magie byla k ničemu – vše jen zhoršovala, sčítala se s bouřící Mocí a hrozila je zahubit. Co však dělat? To byla dobrá otázka.

* * * * *

May si přese všecko, co se s ní dělo, částí své duše uvědomovala, o co tady jde. Věděla, jak všechno skončí a též to, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Nikdo nedokáže zkrotit rozběsněnou Moc, nezdaří-li se to jí samotné. A k něčemu takovému již neměla sil. Celý tento podnik byl fiaskem – měla to vědět už od začátku. Už ve chvíli, kdy byla Hlasem zadržena, bylo o výsledku rozhodnuto. Nehodlala však přistoupit na Jeho hru. Opravdu si nepřála stát se nástrojem k zabíjení. Babička na ni nebyla tvrdá bezdůvodně – a vštípila jí úctu k výtvoru pilných rukou, o ceně života ani nemluvě. Pravda, May považovala elfy za své nepřátele – ještě před nedávnem by jejich sídlo s chutí rozmetala; dnes ale bylo všechno jinak. Už natropila mnoho škod, jež zatížily pocitem viny její svědomí. Nikdy by si neodpustila, kdyby se stala příčinou zmaru vší té krásy kolem, příčinou smrti udatných bytostí, které se jí ujaly. Viděla jedinou cestu, jak z toho ven – a ta cesta nesla název smrt.
Všimla si, že přímo nad hlavou jí ze stropu „visí“ umně zpracovaný motiv vína. Velký kamenný hrozen bude zajisté plně dostačující k tomu, aby vše dal do pořádku. Stačí jej jen uvolnit ze zdiva a nechat zemskou tíži plnit svou úlohu. Nebude to příliš těžké, zacílit svůj křik do odpovídajícího místa. Zvrátila hlavu a…

* * * * *

Glorfindel s Aragornem nemysleli na nic jiného, než jak se dostat k ní. Byli překvapeni z toho, že najednou necítili žádný odpor – za okamžik pochopili, proč. Strop začal pukat a kamenný hrozen v jeho středu se povážlivě rozkýval. Šlo o setiny sekund; Aragorn však nezaváhal. Vrhl se na May – ne však, aby ji svým tělem ochránil – to by stejně nešlo. Z pochvy vytasil zahnutou dýku a jediným trhnutím přeřízl její pouta – na jedné ruce, na druhé, úponky na dívčiných nohou to pochopily samy. Současně May objal a jak jen to šlo, skoulel se s ní z lůžka. Podařilo se mu to v poslední vteřině – hned, jak z něj May strhl, hrozen svou vahou lůžko rozbil na kusy.
May byla svým duchem již na cestě do Krajiny stínů. Nebránila se ničemu a nechtělo se jí nad ničím přemýšlet. Jen únava, neskutečná únava byla jejím druhem a spánek stal se vysvobozením.

* * * * *

Probuzení bylo stejně nepříjemné, jako všechna podobná před ním. Jak už měla v povaze, byla přesvědčena o tom, že život na onom světě by byl pro ni daleko vhodnější verzí; opak ji proto dost rozladil – sliboval totiž pokračování jejích neubývajících problémů. Krom tíhy na prsou a neutuchající bolesti hlavy jí navíc bylo zle od žaludku, jako by snědla zkaženou rybu. Opravdu nádherné ráno.
U jejího nového lůžka, nad kterým pro jistotu již nic neviselo, bděl jen Glorfindel. Na jeho obvyklé poklidné náladě se nic nezměnilo, naopak v jeho očích zahlédla nedbale utajované záblesky radosti – jako by spolu předchozího dne strávili místo toho všeho hezký večer u sklenice vína.
Nic ji nemohlo mást víc, než Glorfindelova dobrá nálada. „Já jsem…?“ vyslovila namáhavě.
„…stále v Elrondově domě, ano – a naživu,“ přikývl.
„Ó, to né,“ ukryla hlavu do polštáře.
„Ne? Proč ne? Myslel jsem, že budeš mít radost, že všechno dobře skončilo,“ dobíral si ji.
„Dobře dopadlo? Všichni jsou…?“ pokusila se vyskočit.
„Ano, jen klid, nikomu se nic nestalo,“ tlačil ji zpět do peřin.
Ulehčeně vydechla. „Moc mě to mrzí,“ zadívala se na něj poočku. „To všechno – neměli jste mi pomáhat,“ zaslzela.
„To jsi od nás nemohla žádat,“ odpověděl vážně.
Zavrtěla hlavou. „Ne, nic jiného si nezasloužím,“ zanaříkala. „Smrt, jen smrt je vysvobozením,“ řekla sklesle.
„To by bylo příliš jednoduché řešení – když se něco nepovede, jednoduše to skončit a – všechno je zas dobré. Není,“ napomenul ji.
S obavami se na něj zadívala. Stále z něj měla strach – jen jiný, snad i větší, než předtím. Roztřásla se.
„Pšt, nemusíš se bát,“ chlácholil ji. „Teď odpočívej – na povídání bude dost času.
Chtěla mu odporovat, ale výhled jí zakryl mlžný závoj. Byla tak unavená, že ze sebe nedostala už ani slovo. Spát, jen spát, klidně sto let, jak Šípková Růženka, běželo jí vposled hlavou.

* * * * *

„Kdo jste?!“ vykřikla.
„Jmenuji si Elrond z Roklinky a jsem pánem tohoto domu,“ uklonil se obřadně elf.
Sklopila zrak. Ano, to jemu vděčí za přístřeší. A jemu způsobila tolik trápení. Špatně se za laskavost odvděčila, lidská dcera.
„Odpust, pane,“ řekla pokorně. „Prosím, věř mi - nechtěla jsem… nic z toho, co se stalo.“
„Vím,“ řekl. „Glorfindel mi to vysvětlil.“
„Glorfindel? Kdo je Glorfindel?“ optala se.
„Elf, který tě našel,“ vysvětlil.
Polekaně vzhlédla. „Proč… proč právě on?“ zachvěla se. Při pohledu do elfích očí znovu sklopila zrak. „Je… mi to líto, moc líto,“ zašeptala.
„To nevadí,“ řekl. „Naštěstí přitom nikdo nebyl zraněn. Dům se zase opraví,“ pochopil, co měla na mysli.
„To není třeba – dám vše zase do pořádku,“ vyhrkla. Aniž čekala na odpověď, zavřela oči a soustředila se na závady. Statika té části domu, ve které pobývala, byla dosti narušena. Ale to nebyl žádný problém. Odmalička ji bavily opravy. Dělníci se dosti divili, když se jim vzápětí pod rukama trhliny samy od sebe zacelily.
„Tak – a je hotovo,“ řekla zadýchaně.
„Neměla by ses tolik vysilovat,“ zavrtěl hlavou, „uškodí ti to.“
„Ale, ne, jsem úplně v pořádku, vylézala hbitě z postele, jako by se nemetlo.
… A právě v té chvíli přišlo vidění. Do transu se dostala samovolně, což u ní nebylo nic neobvyklého, byť už by mělo být. Ale May nikdy vize neodmítala, i když jí to ve společnosti způsobovalo mnohé problémy – ti totiž, kdož nebyli zasvěcení, ji často začali považovat za blázna; těm pak, jež chápali, oč se jedná, se jevila nebezpečnou.
Ztuhla v prapodivné pozici – ani na posteli, ani už z ní venku – zorničky rozšířené jako po požití zaklínačského elixíru. Bylo na ní znát, že vidí cosi strašného; srdce jí zběsile bilo a hrudník se zvedal v divokém rytmu; ústa mumlala slova, jež zněla jako zaklínadla. Bylo to elfsky – a přece nebylo; Mistr Elrond rozpoznal jen některá slova či útržky vět – „prsteny moci“, „plamenné oko“, „temný stín“, „zkáza Středozemě“ a „konec starým pořádkům.“ Pak se zhroutila.
Zvedl ji a položil zpět na postel – snažila se probrat, snažila se něco říct, ale jen v hrůze pohybovala rty.
Položil jí ruku na čelo. „Spi,“ zašeptal.
Okamžitě usnula. Ještě chvíli poté si ji zamyšleně prohlížel.

* * * * *

May se obvykle probouzela s tím, jak někdo vešel. Byl to instinkt, který velel k opatrnosti – než-li se nechat zaskočit, je lépe předvídat možné nebezpečí. I když blouznila, cítila přítomnost těch, co se o ni starali a mučilo ji vědomí, že není s to se jim bránit. Naštěstí dle rady Glorfindela se v péči o ni střídali jen ti, jež již znala – tedy on, Aragorn a Mistr Elrond. Moci si vybrat, bývala by dala přednost výhradně lidské společnosti, neboť elfům stále ještě nedůvěřovala. Sotvaže tedy některý vstoupil, do jejích vnitřností se zakousl děs a zježily se jí na těle všechny chloupky. Jenomže nic naplat, Roklinka byla elfskou kolonií; nebylo tedy v její moci kohokoli odtud vyhnat – byli to oni, kdo tu byl doma, nikoli ona.
Glorfindel o její antipatii věděl, ale nedal na sobě nic znát.
Naopak May věděla, že Glorfindel ví. A toto vědomí pro ni bylo k nesnesení.
Glorfindel by ale rád jakýmkoli dalším nedorozuměním předešel. „Myslím, že jsme dosud neměli příležitost se představit. Mé jméno je Glorfindel,“ uklonil se.
„Glorfindel – to je zvláštní, v naší řeči to znamená hledající slávu,“ řekla téměř neslyšně.
„Mohu tě ujistit, že v elfštině to znamená něco zcela jiného,“ usmál se jemně.
„Vím,“ zašeptala a zmlkla. K tomu, aby se sama představila, se nikterak neměla.
„…Druhý muž, se kterým ses setkala, byl Aragorn, …“
„…syn Arathornův, jistě – a ten třetí Gandalf, Gandalf Šedý, čaroděj,“ přerušila ho. „A pak tu ještě byl Mistr Elrond a – všude kolem je spousta dalších elfů,“ vyhrkla úzkostně. Jakákoliv zmínka o elfech ji očividně iritovala.
„Nemusíš se ničeho bát,“ uklidňoval ji. „Nikdo ti tu neublíží.“
Rychle vzhlédla. „Vím, co si myslíš,“ řekla. „Ale…“
„Nevíš,“ odpověděl pevně. „Bojíš se zbytečně.“
Neposlouchala. „Já – ano, je to divné, ale – vidím věci, které jiní nevidí a slyším… Někteří mě za to nenávidí, když se mi to stane, jiní se mě bojí; všichni mě pak považují za blázna…“
„Nejsi blázen,“ řekl mírně.
Propichovala ho očima, jako by chtěla odhalit nějakou neupřímnost. „Ale i ty bys rád věděl, jak to všechno vím,“ namítla.
„To je pravda,“ přikývl. „Jenomže to mi neřekneš,“ pousmál se.
„Sama to nevím,“ vykřikla nešťastně. „Já…“ pokusila se utéct. Marně. Byla příliš slabá na vycházky a Glorfindel nemínil riskovat další záchvat.
„Musíš si odpočinout,“ přitiskl ji na postel.
„Ne, já nechci, nech mě být, prosím,“ vzlykla.
Už ji netiskl; své dlaně však z jejích paží neodtáhl. „Pššt,“ tišil ji. „Pššt,“ ucítila na čele slabý závan větru. Pustil ji, aby jí z tváře setřel pot. Vůně bylinek jí připomněla Severův kabinet. „Všechno bude v pořádku, maličká,“ řekl sametovým hlasem. Maličká. Tak jí říkal Sirius. Také hlas měl podobný. Jenže toto nebyl Sirius. Nemohl být, protože Sirius byl dávno mrtvý. Stejně tak, jako i Severus. Nebyl tu nikdo z nich. Nikdo, kdo by ji chránil. Byl tu jen tento elf, silný a krásný, mocný a děsivý, svou podstatou nepodobný nikomu, koho kdy znala.
„Udělala jsem moc špatné věci,“ otevřela namáhavě oči. „Nechtěla jsem, nic z toho, ublížila… ublížila jsem mnoha lidem-elfům,“ opravila se. „Nic z toho se nemělo stát,“ snažila se popadnout dech. Únava byla strašlivá. Ale musela se ospravedlnit. Musela říct, jak je jí to líto, jak…
„Napij se,“ podával jí pohárek s neznámou tekutinou. „Pomůže ti to.“
„Nechci,“ zamračila se.
„No tak, nejen lidé, dokonce i elfi musí občas pít,“ rozsvítily se v jeho očích šibalské hvězdičky.
„V mých žilách je jen málo lidské krve, a té elfské ještě míň,“ odsekla. Věděl toho až příliš mnoho.
„Nejsi-li ani člověk, ani elf, pak kdo?“ zeptal se vážně.
„Nevím,“ řekla pomalu. Svůj pohled upřela na jakýsi bod mimo prostor a čas.
„Mnoho o sobě nemluvíš. Něco jsi ale přece prozradila - elfy nemáš příliš v lásce,“ zaslechla tiché konstatování.
„Nenávidím je a děsím se jich,“ odpověděla.
„Někdo z elfího rodu ti musel hodně ublížit,“ podíval se na ni soucitně.
Proti své vůli se střetla s jeho pohledem. Chvíli přemýšlela, jaká slova zvolí. Nezasloužil si, aby k němu byla krutá; lež však také ne. „Ve světě, ze kterého pocházím, nejsou elfi takoví, jako tady. Jsou… jiní,“ řekla vyhýbavě.
Aniž by cokoli řekl, cítila, že stále čeká na odpověď. Neurčitá slova mu rozhodně nestačí. Jenže – jak vysvětlit, co se děje na Severu? Jak popsat hrůzy, jež spatřila Ciri u Olšového lidu? Byla to tragédie. Elfího i lidského rodu. Selhání. Kdo začal prvý? Kdy a jak vlastně započalo nepřátelství mezi těmito rasami, zabírání půdy jeden druhému, mučení, zabíjení?
„Proč to chceš vědět? Cožpak nerozumíš? Jsem cizinkou v elfí zemi. Jsem… člověk. Nemohu být - spravedlivá. Celý život jsem byla přesvědčena o tom, že elfi… teď najednou si nejsem jistá. Nejsem si jistá vůbec ničím – vše je tu nové, jiné; a přece to může být jen maska… nevím, co si mám myslet. Co si mohu dovolit myslet. Nech mě být, prosím. Odejdi. Já – nejsem připravena na takový rozhovor,“ řekla s námahou.
„To nebudeš nikdy, nepřipustíš-li tuto možnost,“ odvětil mírně. „Něco se stalo. Někdo ti mnoho ublížil. Rána, kterou jsi utržila, se nikdy nezacelila. Zranění přineslo své plody – strach, nedůvěru, nenávist. Jenže ty nejsi jenom člověk. Jsi částečně i elfkou. Proto když nenávidíš elfy obecně, nenávidíš i samu sebe, samu sebe zraňuješ, zabíjíš… Toto musí skončit, musí se to uvést do pořádku, abys mohla v klidu žít, abys mohla žít…“ zašeptal. „Co se stalo?“ ptal se naléhavě.
„Jen se mi snaží pomoct,“ říkala si. „Od samého začátku se mi snaží pomoct, je laskavý a velkorysý, je… A co když ne? Co když je to všechno jen přetvářka, jen iluze k pomatení smyslů, obluzení ducha? Co když se ve skutečnosti snaží o totéž, co tamti? Co když mu nejde o nic jiného, než aby mne připravil o…?“ bojovala sama se sebou.
„Co se stalo? Chceš skutečně znát, co se děje?!“ řekla útočně. Nesnášela, když se ji někdo snažil dohnat do kouta.
„Dobrá, řeknu ti, co se stalo, když to tak chceš vědět,“ zasyčela. „Ve světech, z kterých přicházím válčí jedni proti druhým. Celé věky se jedni druhé pokoušejí vyhladit – na Severu se to daří lidem. Elfská populace už není příliš početná, nerodí se jim děti; zatímco mladí elfi byli z větší části pobiti, ti staří v neplodnosti dožívají svůj věk. Lidé se s nimi nemazlí – nemají je rádi. Nerozumí jim, touží po jejich půdě, po jejich znalostech, řemeslné výrobě. Jen proto některým dovolí, aby si na okraji měst vytvořili malou komunitu, jen proto jsou ještě trpěni… Ti, kteří nesouhlasí, jsou vyhnáni, vyděděni, pobiti, jejich znetvořená, mrtvá těla zdobí hradby měst a okraje lesů – na výstrahu ostatním, zbytku hrdého lidu, jenž živoří vysoko ve skalách a volí raději smrt, než-li takovéto podrobení…
V Elflandu to byli zase lidé, kteří byli vyhlazeni, jen na pár výjimek, z kterých si Vznešení udělali otroky. Byli vyhubeni jako divá zvěř, označkováni, týráni pro potěšení mocných… Elfi z Údolí Olší jsou zlí a nelítostní, krutí a krvežízniví, nenasytné bestie v rouchu beránčím… Provinili se proti Řádu a ztratili tak vše – svou duši, svou krásu, dokonce i možnost návratu… je to k nevíře, ale elfi přišli o svou nesmrtelnost,“ zasmála se ponuře. „Také oni přišli o svou plodnost, jen jich je daleko víc, ještě věky budou vymírat, než definitivně zmizí z povrchu země… ještě stačí způsobit mnoho zla… Vytrvale hledají možnost, skulinku… Byli to elfi, kdo začali experimentovat s geny. Křížili rasy, šlechtili své poddané – to pro svou zvrácenost přišli o všechno, úplně o všechno. Zbyla jim jen nafoukanost, pýcha. Myslí si, že můžou uniknout, že stačí otevřít Bránu a obsadit další zemi, další světy a všechno bude v pořádku, všechno se vrátí do starých kolejí. Nevrátí. Jejich čas už skončil. Svou možnost propásli. Jsou jako jed, svým zlem otráví všechno, čeho se dotknou. Není možné, aby to pokračovalo. Není v zájmu Všehomíra toto dopustit. Musí zemřít, všichni musejí zemřít, teprve pak snad…“
Bolelo to. Každé slovo vyslovovala jen s obtížemi. Věděla, že sama byla zasažena. I v ní vyklíčil zhoubný nádor, který ji zevnitř rozežírá – přesně, jak to řekl Glorfindel. I ona nemá naději. Jde jen o to, nedopustit, aby v tom ti druzí pokračovali. Nedovolit Eredinovi, aby provedl svůj plán. Zemřít nebo se schovat, vyčkat až do doby, než zhyne on, než se zapomene na Moc Vlaštovky, než přestanou hledat její úkryt.
„Nenávidím je,“ procedila skrze zuby, „nenávidím.“
„Říkala`s, že vina je na obou stranách,“ namítl.
„Ano, ale elfi začali jako první. Se svými experimenty, s očištěním rasy… lidští čarodějové se je jen snažili napodobit – méně úspěšně, stejně zhoubně,“ roztřásla se. „Tady – není-li to už teď, časem to tu bude vypadat stejně,“ mínila. „Jste stejní, všichni jste stejní!“
„Ne, mýlíš se, tak to není,“ řekl smutně.
Se zoufalstvím se na něj podívala. Před očima se jí mihla elfská laboratoř s připravenými nástroji. Neměla mu to vykládat. Jak mohla být tak hloupá! Je teď v jeho rukou, elfských rukou, slabá a bezbranná – teď tedy dokončí svůj plán, to proradné sémě…
V Glorfindelově mysli se objevovalo totéž, co před jejíma očima. Bylo snadné vše spatřit, protože se ani příliš nesnažila něco skrýt. Možná na to neměla dost sil.
„Nech mne být, slyšíš, přestaň, už dost!“ pokusila se vstát.
Nedovolil, aby se z postele zvedla. Chytil ji a zatlačil zpět. „Neublížím ti,“ ujišťoval ji. Jak by mu mohla věřit!
„Pusťte, nemáte právo, nemáte právo!“ křičela.
„Neboj se, jen klid, všechno bude dobré,“ šeptal.
„To není pravda! Jste stejní, všichni jste stejní, jedné krve, Starší krve…“ bránila se ze všech sil. Nebylo jich mnoho.
„Ne, tak to není. Ve Středozemi žijí elfi a lidé v míru, jako bratři, bok po boku…“
„To je lež!“ obvinila ho. „Snažíš se mě obelstít, omámit, abys mi vyrval mé dědictví, abys…“ zalkala.
Pevněji ji stiskl. „Podívej se mi do očí – co vidíš?“ rozkázal. „Je v nich klam, neupřímnost? Zrada? Pohlédni a řekni - jsem tvůj nepřítel? Ublížil jsem ti snad?“
Otočila hlavu tak, aby ho neviděla. Byla vyčerpaná.
„Podívej se na mne,“ přikázal.
Zavrtěla prudce hlavou. Raději zavřela oči. Měla strach z toho, co snad uvidí.
„Pšt, to nic, neboj se, nikdo ti neublíží,“ dotkl se její tváře a natočil její hlavu tak, aby na něj viděla.
Zachvěla se. Jako by tím dotykem procitla, jako by jí spadly klapky z očí. Zadívala se na něho a pochopila. Toto byl jeden z dávných elfů. Z těch, jež tu byli na Počátku. Mocný a ušlechtilý, čestný, prostý jakékoliv špatnosti. Vyzařovalo z něj veliké světlo a ona si před ním najednou připadala hrozně maličká.
Elfí modré oči se vpíjely do těch jejích. Zdálo se jí, že tu temnou modř už kdysi spatřila. Ano, určitě tomu bylo tak, jen si nemohla vzpomenout, kdy se tomu tak stalo. Snažila se o to, ale nešlo to. Navíc ji znovu příšerně rozbolela hlava. To pro ni bylo znamení. Už byla blízko. Nakonec musela odvrátit zrak. Bylo to krásné, ale… nesnesla to.
„Vidím tolik bolesti,“ zašeptal. „Omlouvám se ti - za všechno, co jsme učinili, tobě i celému tvému rodu,“ uklonil se.
Bylo jí proti mysli, aby se omlouval. On přece za nic nemohl. Nic zlého neudělal, naopak – zcela nezištně se o ni postaral a navíc ji chránil před trestem za to, co sama způsobila.
„Ty se nemáš za co omlouvat,“ zamračila se. „S tebou to nemá nic společného.“
„Činím jen to, co považuji za správné,“ pohladil ji po tváři.
Byla z toho zmatená. Nerozuměla mu. Nechápala, proč to dělá. Proč všechno dělá… vždyť – jak se k němu zachovala ona? Jen ho urážela. Urážela a obviňovala ze zlých úmyslů. Byl tak trpělivý, velkorysý, je možné, aby jí odpustil?
Rozplakala se. „Neměla jsem ti to říkat. Nic z toho. Ublížila jsem ti. To jsem nechtěla, tobě ne… je mi to moc líto,“ vzlykala.
„To nic,“ hladil ji ve vlasech. „To je v pořádku, netrap se tím.“
„Ne, není! Jsem zlá, jsem… nezasloužím si nic z toho, co pro mne děláš. Co vy všichni…“ odporovala.
Nepřestával ji něžně hladit, až si toho konečně povšimla. „Co – co to děláš?“ polekala se.
Tázavě se na ni zadíval. Evidentně nechápal, o čem mluví.
„To přece nesmíš,“ vyjekla. „Jsi elf, královského rodu. Nesmíš se mne dotýkat. Nesmíš se dotýkat člověka,“ napomenula ho ve snaze vše napravit. Poslední, co nyní chtěla, bylo způsobit mu ještě nějaké problémy.
Glorfindel na ni zaraženě pohlédl, jako by to pro něj bylo něco nového. „Nevím, o čem mluvíš,“ řekl pomalu.
„No přece – Vznešený elf se nesmí dotýkat člověka, člověk je… nečistý,“ vysoukala ze sebe neochotně.
„Kdo ti tohle pověděl?“ zeptal se klidně, ale May při tom cítila, že něco není v pořádku.
„Kdo? To přece…“ roztřásla se. „Máte své zákony. Za tohle – tě ostatní mohou vyloučit ze svého společenství.“
„Nemohou.“
„Já vím, jsi elfí král, ale právě proto musíš dodržovat zákony, tohle si nemůžeš dovolit, nemůžeš dovolit, aby…“
„Chceš mi diktovat, co mohu a co nemohu?“ povytáhl napůl pobaveně obočí.
„Ne, to bych nikdy… byl jsi ke mně laskavý a já – nechci, abys na to doplatil,“ vysvětlila.
„Abych na to doplatil…“ povzdychl si. Na okamžik bezradně upřel zrak do dálky, jako by nevěděl, jak dál. Jak jí může pomoci, když je ochotna myslet si tohle?
Sklonil se tak, že byl kousek od ní. „Myslíš to vážně? Chceš říct, že člověk je špinavý, že při kontaktu s ním se elf může také nějak ušpinit, nakazit? Opravdu si myslíš, že člověk je něco méně, než elf?“ přitiskl ji k lůžku jako dravec svoji kořist, než ji roztrhá na kusy.
May se třásla po celém těle. Nikdy by nevěřila, že něco takového vysloví. Celý svůj život bojovala proti takovýmto hloupostem. Ale teď, tváří v tvář rozzlobeným modrým očím… „Ano, ano!!!“ vykřikla a rozplakala se. Připadala si jako zrcadlo, které se tříští na kusy.
„Co to říkáš,“ zašeptal. „Jak si můžeš myslet něco takového!“ díval se na ni soucitně. Cítil její bolest, její zoufalství.
„Tak to přece není, nikdy nebylo,“ pokračoval, i když věděl, že slova jsou teď zbytečná. Nestačilo uznat, musel dokázat, že tomu tak není. Teprve pak bude pokoj, teprve potom má její rána šanci se vyhojit. Opatrně ji začal zvedat, aby ji vzal do náruče. Byla jako rozbitá loutka, dokud nepochopila, co míní udělat.
Pak se začala bránit s o to větší silou. „Nech mě, co to děláš!“ snažila se mu vytrhnout. „To nesmíš, slyšíš? Nesmíš!... Někdo nás uvidí, určitě sem někdo vejde a … vyloučí tě, vyženou ven, navždy, copak mě neposloucháš, přestaň, přestaň s tím, prosím tě!“ vzepřela se o jeho hruď. Ale narychlo mobilizované síly rychle vyprchávaly. „Ne,“ vzdychla, když klesla na jeho hruď.
Bylo to jako výboj. Nikdy netušila, co se za takové situace může stát. Byla-li s lidmi, nečinil jí problém přenos myšlenek. Při dotyku též jiných, obrazových dat. Většinou právě, když to – z jejího úhlu pohledu - vůbec nebylo potřeba. Vynucený kontakt se Severem či Siriem jí také dovedl pěkně zamávat, tohle ale bylo něco, co ani zdaleka nemohla předvídat. Bylo to jako rychlá smrt; ztratila své tělo a propadala pavučinou z hvězd… bylo to děsivé… a krásné… jen ten volný pád by si raději odpustila.
Glorfindel si ji v náručí posunul. Viděl, že nedýchá, že překročila Práh. Nesměl dovolit, aby se ztratila. Musel ji přivést zpátky.
Padala nekonečným prostorem. Nikdy nezažila to, co tam, nikdy nic takového nepocítila. Neznala samu sebe, do dnešního dne nepoznala pravou povahu svého elfského já. Najednou se pád zastavil. Vesmír nezmizel, jen se naplnil. Nebyla v něm již sama, objevil se ještě někdo jiný – byli dva, a přece jeden, nalezla rozpůlenou část své duše. Nedalo se to popsat slovy, bylo to mnohem intenzivnější, než cokoli, co kdy zakusila, vyjma setkání se Světlem z Nav`arin. Elfi většinou nedávali příliš znát, co se děje v jejich vnitřním světě; o to však bylo silnější, co cítili. Jejich povaha byla subtilnější, než ta lidská, zato ale mnohem stálejší a hlubší. A May se nyní nořila do hloubek svého a Glorfindelova já. Čas neexistoval a ona sama ze své vůle by nikdy neopustila prostor, který jim byl dán, jenže vtom pocítila varování. Nevěděla ještě, o co se jedná, věděla jen, že se musí rychle vrátit, že se něco děje v hmotném světě, něco v jejich blízkosti, co by je mohlo nějak ohrozit. Nebylo snadné vklouznout zpět do těla, tyto přeskoky, natožpak vnímání obého, se teprve musela naučit. Snad proto se zdržela déle, než by chtěla a začala se probírat právě ve chvíli, kdy se již dveře otevřely a vstoupil - Aragorn.
Byl to šok - trhla sebou a snažila se v panice od sebe rychle Glorfindela odstrčit, i když věděla, že už je na všechno pozdě. Bylo tomu, jak předpovídala – zničila jedinou ušlechtilou elfskou duši, jež znala, jediného, jenž si zasloužil, aby vládl elfí zemi, neboť by jistě nedopustil zmar a zkázu země, jako tomu bylo v jejím světě.
Aragorn se příliš nezdržel. Sotva se střetl s jejíma vyděšenýma očima, pochopil, že vešel velmi nevhod a okamžitě vycouval. Ještě za dveřmi však slyšel její srdceryvný pláč a kvílení.
Glorfindel si ji přitáhl zpět k sobě a pevně ji přitiskl. „Pššt,“ konejšil ji. „Všechno je v pořádku, nic se nestalo…“
„Nestalo? Vyobcují tě, zničí, zabijí… a za všechno můžu já, jen já!“ vzlykala.
„Nikdo mi nic neudělá, věř mi,“ políbil ji zlehka do vlasů, což bylo zvláště u elfa něco velmi neobvyklého. May si ale ve svém zármutku ničeho nepovšimla.
„Co jsem to jen učinila?!“ naříkala. Vyděšeně ho objala kolem krku, když se jí zazdálo, že za dveřmi slyší nějaký šramot.
„Nikdo nám neublíží – ani mně, ani tobě,“ tišil ji trpělivě Glorfindel. „Dokonce elf smí občas někoho obejmout a nemusí se z toho nikomu zodpovídat,“ pousmál se.
May si tím ale příliš jistá nebyla. Glorfindelův klid a naprostá sebejistota ji ale pomalu uklidňovala. „Takže se ti nic nestane?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Nestane,“ přitakal.
„Vůbec nic?“
„Vůbec nic,“ usmál se znova.
Chvíli setrvali bez jediného slova. Stále ještě vyděšená May se bez protestu nechala hladit po vlasech od svého úhlavního nepřítele.
„Musíš si odpočinout,“ přerušil ticho Glorfindel a pokusil se ji uložit.
„A ty už se nevrátíš!“ zaječela a přisála se na něj jako klíště.
„Ovšemže vrátím, stále ještě nevěříš mému slovu?“
„Nevrátíš!“
„Dobrá, zůstanu s tebou, chceš-li… ale vypiješ svůj lék,“ smlouval.
„To ale usnu,“ protestovala. Tento postup ji naučil už Severus.
„Usneš,“ přikývl. „Ujišťuji tě ale, že se zase vzbudíš,“ zadíval se na ni pobaveně.
May se neusmála. „A budeš tady, až se vzbudím?“ zkoumala.
„Budu,“ řekl vážně.
„Dobře,“ kapitulovala a nechala do sebe nalít pohár bylinkového odvaru.
Glorfindel ji položil na lůžko; ona se mu však jako housenka stočila do klína a zachytila se pevně látky jeho šatu, aby jí snad náhodou nezmizel. Teprve potom usnula.

* * * * *